...Lyon!

21. ledna 2012 v 12:53 | Zuzi
Tramtadadáááá, blíží se další pobyt Francie a tak si říkám, že by možná nebylo marné dokončit blog. Nicméně to nejde tak rychle, ale to nevadí :) Mno, tak jdu pokračovat a vracím se zpátky v čase.


Jak jste si všimli, článek jsem napsala už před Vánoci, ale pak jsem na něj trochu zapomněla a tak ho sem dávám teď... Dárek pro medvídka jsem nestihla připravit, tak tady máš aspoň článek :) Přemýšlím o tom, že sem budu psát víc věcí, než jen o zážitcích z Francie... Tak snad vás to nadchne a budete můj blog sledovat dál... Nějak se mi to začíná kupit... Erasmus, silvestr... :) Mno, ale chuť psát se vrací... Mám tři týdny volna, víceméně... Vypadá to nadějně! A teď zpátky do minulosti.

Je 15. května... Vstávali jsme zase v klídku v půl jedenácté, vymačkali jsme si k snídani pomerančovou šťávu, dali si sprchu... a protože pršelo, váleli jsme se v karavanu. Bavili jsme se o tom, kdo je komu podobný (třeba Basile s kočičí maminkou). Pak jsme zase pospávali, snědli jsme v posteli zbylou pizzu a pak tu mam poznámku o stanu... Ale nevybavuju si přesně, co jsme s ním dělali... Asi jsme se ho snažili složit, ale ta samorozkládací věc bohužel nebyla samosložitelná ani složitelná...

Ve čtyři (!!!) hodiny jsme se vykopali do Lyonu. Náhodně jsme zamířili někam do města a auto jsme zaparkovali na jednom z volných parkovišť poblíž řeky. Pak jsme zamířili na náměstí a objevili jsme turistickou kancelář, kde jsme si vzaly kupu letáčků. Usoudili jsme, že vyrazíme do starého Lyonu a do galo-římské zborceniny. Byla velká a krásná a dalo se tam hezky hrát. Taky tam byl zvláštní bláznivý pán, kterému jsme se snažili vyhnout :D Vykládal nesmysly a byl divnej. Vyfotili jsme tam pár krásných fotek a pokračovali jsme dál do basiliky. Konala se tam mše a bylo tam rozsvícená spousta světýlek a nějaká paní tam nádherně zpívala.

Adri s Niki mi něco říkali a já jsem jim rozuměla, že někdo zvracel. Tak se ptám kdo? A oni, že ta paní, co zpívala. Nakonec z toho vylezlo, že říkali, že hezky zpívala.. xD Naše hluchost nezná mezí.

Dál jsme pokračovali k mini Eiffelovce a do parku a pak zpátky k bazilice, kde byl nádherný výhled. Dolů zpátky do města jsme pokračovali parkem. Natrefili jsme na hezkou uličku, tak jsme se po ní vydali dál. Usoudili jsme, že je čas na kafe a hledali jsme, kde se usadit. Byli jsme rádi, že jsme si konečně na chvilku sedli a zabředli jsme do hluboké diskuze o různých skupinách lidí, typických francouzích, o životě jinde, jestli by tam měl člověk víc klid.

Usoudili jsme, že bychom chtěli vidět Rhône, prošli jsme konečně uličkou, kde bylo více lidí, protože jinak se nám zdál Lyon celkem mrtvý na to, jak je to velké město. Po cestě jsme potkali sochu Rhône a Saône a k Rhône už nám zbýval jen kousek. Došli jsme na most a kochali se výhledem, pomalu jsme nevyfotili ani jednu fotku a už začalo pršet... Protože jsme nechtěli být promoklí a mokrých bot už bylo dost, utíkali jsme zpátky k autu. Mezitím naštěstí přestalo pršet, ale už nám bylo celkem chladno, tak jsme se rozhodli se vrátit tak jako tak. Na posledním mostě jsme se ještě zasnili u krásného pohledu na italskou čtvrť.

Začínalo další dobrodrůžo - hledání Meyzieu. Adri klasicky prohlásil: "Neznam cestu domů."
"Cože?! A kde máš mapu?"
"Tu nemam."
"Jakto, vždyť jsi říkal, že ji máš."
"Aha, já myslel kartu na otevírání dvěří.."

Byť jsme trochu trnuli, vrátili jsme se úspěšně domů. Ještě jsme se šli projít k jezeru a narazili jsme tam na prapodivné zvířátko ve vodě (mohla to být klidně velká vodní krysa?). Pustili jsme se do vaření, protože jsme už měli velký hlad (asi tak jako ho mam teď). Adri nám vařil těstoviny se šnekama. Sedli jsme si ke stolu, nastal strach ze šneků. Asi deset minut jsme se na sebe s Niki šklebily, až se kočička naštval. Rozčiloval se, proč to nejíme, když je to úplně normální a nemohl pochopit, že pro nás to až tak normální neni... Nakonec jsme strach překonaly a Niki se do nich úplně zamilovala. Ještě jsme si přidaly a pak už se kočička nezlobil.

Niki pak ještě Adriho donutila napsat do sešítku něco na památku (a napsal to fakt moc hezky). Ještě jsme studovaly, kam půjdeme druhý den, až budeme bez Adriena, předaly jsme mu poslední dárečky a vyřízení jsme v půl druhé zalehli.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ivie Ivie | E-mail | 21. ledna 2012 v 22:41 | Reagovat

Anooo - další články nejen z Francie určitě uvítáme;) Ty fotky té lampy/lucerny mi připomínají naše focení s Tekimon v Toledu:D Tam jsem jednu taky brala aspoň třikrát:D

2 Bára Bára | E-mail | 22. ledna 2012 v 1:07 | Reagovat

Holka, koukej psát, je to zdraví prospěšný. Já jsem toho příkladem ;-) A ráda si přečtu i o tom, co se děje teď, ne jen o tom, co bylo před téměř rokem, ááááá, ten čas letí....

3 zaori zaori | 22. ledna 2012 v 16:17 | Reagovat

I: tak to mám radost :) to víš, posedlost lampami mě chytla v Itálii a už nikdy mě tak úplně nepustila :))
B: jj, to mi povídej. To je dobře, přece jen už je to celkem minulost.. ale krásná :))

4 Nikel Nikel | 23. ledna 2012 v 20:13 | Reagovat

Haha příhoda se stanem! No to jsem přeci vlezla do karavanu a tam ho otevřela a on se tam rozložil, takže se tam pak nedalo vůbec hnout :D :D Nějak jsme ho pak vyndali ven a další dvě hodiny se ho pokoušeli složit, veliká sranda :) :D

5 zaori zaori | 5. února 2012 v 21:09 | Reagovat

hehe, věděla jsem, že to tak nějak bylo.. :D a nakonec jsme ho tam vlastně nechali nesložený, ne? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama