Předání diplomů - Cesta tam

15. července 2015 v 13:34 | Zuzu
Vystojím si autobusovou check-inovou frontu a zamířím hledat autobus. V autobuse vedle mě nikdo nesedí, naštěstí. Během cesty pozoruji spolusedící. Nejvíc mě zaujímá Ser Jorah (nebo jak se to píše) z Her o Trůny. Dobře, není to ten herec, ale vyzařuje z něj něco podezřele podobného. Řekněme, že je to vznešená atmosféra. Druhý pán je praděpodobně islámské víry. Znáte to, když se musí modlit, tak to jinak nejde. Pokud se nepletu, vždy musí najít správnou stranu, kam se klanět. Dovedete si asi představit, že jsem se málem neudržela smíchy když se klaněl ve chvíli, kdy jsme jeli na kruháči. Respektuji jejich víru a vím, že to asi nebylo zrovna to nejlepší, co jsem mohla udělat, nicméně mě to pobavilo.


V Doveru jsem si všimla obrázku vyrytého na kopci. Jinak jsem se snažila trochu prospat nebo se kochat krajinou. Cílová stanice bylo město Lille na severu Francie, kde jsem musela přesednout na vlak. Zašla jsem si koupit lístek, na kterém byla jen doba odjezdu bez popisu vlaků. Času moc nebylo, tak jsem omrkla tabuli a nastoupila do jediného vlaku, který v tu dobu odjížděl. Aspoň to jsem si myslela. Chtěla jsem se ujistit, jestli to je správný vlak, ale obsluha nikde. Nakonec jsem sebrala dostatek odvahy a zeptala se pána, který seděl přede mnou.

Ten povídá, no tenhle vlak určitě nejede tím směrem! Načež velice ochotně začal hledat v telefonu na internetu. Připojení bylo ne-u-vě-ři-tel-ně po-ma-lé. Ptám se ho, jestli nemám radši vystoupit a on že né, to je v pohodě a za chvilku se zavírají dveře vlaku a my odjíždíme špatným směrem. Tedy pro mě.

Ptám se průvodčího, ten mi to potvrdí. Milý pán mi tedy poradí, kde mám jak přestoupit, abych se do svého cíle dostala co nejdříve. Píšu E., že dorazím asi o třičtvrtě hodiny pozdě, protože sedím ve špatném vlaku. To se mi už hodně dlouho nestalo, přijde mi to celkem srandovní krom toho, že se na mě trochu plíží únava.

Na dalším nádraží vyzvídám od obsluhy co a jak. Nakonec se usneseme na tom, že se zeptám průvodčího z vlaku, jestli si mám koupit lístek nebo jak. Osobně se mi nechce platit ani koru...euro. Lístek nebyl zrovna nejlevnější a nechci půlku svých peněz na cestování utratit jen za vlaky. Navíc jsem za tu dopravu už víceméně zaplatila... Dávám se s ním do řeči, vypadá celkem neoblomně, ale říká, že mi alespoň odečte cenu mojí jízdenky. Cítím, jak na mě působí únava a všechny události, a už se s ním nechci moc vybavovat, protože vím, že přichází slzavé údolí. Vím, že k němu není důvod, ale už není v mých silách to nějak ovládat. Asi vycítil změnu atmosféry a tak mi říká, že si mám jít sednout, pak si mě najde.

Když ke mě dorazí a opět vidí můj zoufalý výraz, řekne mi, že za něj je to v pohodě a mám se prý domluvit s dalším průvodčím v následujícím vlaku z Amiens. Chtěla jsem se tam projít a vidět onu slavnou katedrálu, ale nebylo dost času, tak jsem jen vyšla před nádraží a kochala se pohledem na město. Pokoušela jsem se zjistit nějaké věci o cestě, ale marně, nikdo vlastně nic neví. Jdu nakonec ke vlaku, ptám se průvodčí, ta odmávne s úsměvem, že je vše ok. S úlevou si sedám do vlaku a konečně si trochu vydechnu. Má neuvěřitelně pohodlné sedačky. Nastavím si budík, pozoruji pozdně odpolední krajinu a pozvolna unikám do říše snů. Probouzím se, trochu dezorientována tím vším děním se radši ptám spolucestujících, jestli už budeme v Étaples le Touquet. S výdechem zjištuji, že jsme vzdáleni asi dvě zastávky.

Na nádraží mě čeká E., je to neuvěřitelně příjemné setkání po více jak roce... S úsměvem a francouzštinou na jazyku odcházíme.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama